Pár myšlenek na závěr

Japonsko je mimořádně příjemná země na cestování. Pár posledních bodů, kdybyste se sem někdy vydali:

Den čtrnáctý - Tokio

Poslední den začínám výpravou do Šindžuku, je to sice moderní kancelářská čtvrť, ale kousek za nádražím je ještě pár ulic které vypadají živelnější.

Den třináctý - Enošima a Kamakura

Dnešní hotel nemá vlastní místnost na snídaně, takže se v ni mění italská restaurace "Pasta Fresca". Snídaně tím pádem probíhá z pizza talíře. Odkládám hůlky, kterými jíst z plochého talíře připomíná bajku o lišce a čápovi, a beru do ruky vidličku.

Den dvanáctý - Tokio

Ráno mě budí sluníčko poměrně časně. Ano, zapomněl jsem, že mám okno. Rychle kontroluju stránky Středojaponských železnic a vypadá to, že vlaky do Tokia jezdí.

Ráno v Nagoji je skutečně nádherné. Po tajfunu nikde ani známky, ale je pravda, že Nagoja byla od nejhoršího dost daleko.

Den jedenáctý - Nagoja - Tajfunové vydání a "co se jinam nevešlo"

Dneska by měl přijít tajfun. Začínám den snídaní, tentokrát zase s fotkou, protože to stojí za to.

Když už mám kysnout v hotelu, tak ať je to aspoň hotel s dobrou snídaní. Jako záložní program volím muzeum Toyoty, je to asi dva kilometry a otevírat by měli v 9:30. Situace by tu měla být nejhorší kolem čtvrté až páté odpoledne, tak vyrážím co nejdřív.

Den desátý - procházka po Hirošimě, přejezd do Nagoji

Já vím, nebudu sem dávat fotky snídaní. Ale tahle byla fakt povedená, tak naposledy. Začneme od kafe, po směru hodinových ručiček: Různá zelenina, míchaná vajíčka, nakládané zelí, masové kuličky, párečky, okonomijaki, miso polévka a rýže s mořskými plody, dochucená řasami. Parádní. Překvapivě, na tak pestrou kombinaci, bez jakýchkoli následků.

Den devátý - Mijadžima

Začnu exekutivním rozhodnutím. Už sem nebudu dávat fotky snídaní, leda by to bylo něco výjimečného. Dneska nebylo. 

Balím batoh a vyrážím brzo ráno na nádraží. Ještě se naposledy kochám japonským venkovem, ...

... a o pár minut později sedám do prvního vlaku.

Den osmý - kdesi v polích za Óitou

Dnešní snídaně byla opět tradiční fúzí toho nejlepšího, nebo aspoň hotelově standardního z obou světů.

Trochu na mě doléhá únava, tak jsem plonkovou hodinku ráno využil k relaxu a přebookování posledního hotelu v Tokiu do trochu lepší lokality.

Den sedmý - Ósaka a Hirošima

Dneska nastala apokalypsa, jako vytržená z béčkového Sci-fi lupičů těl. Lidé kolem mě upadali do transu, nebyli schopní běžného života a měnili se v pohoupouhé loutky pod nadvládou vyšší síly.

Ale vraťme se na začátek...

Den šestý - Kója a Ósaka

Noc na tatami byla nakonec jedna ze zatím nejpříjemnějších tady. A ten ranní výhled z okna.

Budíček skutečně proběhl v 6:45, před sedmou začala společná modlitba. Co bych k tomu tak.. ehmmmmmmmm (na sedmou ráno ještě poměrně solidní humor).

Skupinka mnichů rytmicky recituje svoje ohmmmm raaaaaa taaaa a tak dál. Zhruba v půlce dostáváme vytištěnou mantru s přepisem a turisté se přidávají. Ehmmmm... no řekněme, že zážitek to byl.

Den pátý - Nara a hora Kója

Dneska mě čeká přejezd na horu Kója a cestou se chci zastavit v Naře. Asi by to šlo i s kufrem, ale naštěstí pokud existuje problém, pak je v Japonsku služba, která ho řeší. Ráno do sebe hážu snídani a jdu vyjednávat na recepci, aby mi poslali kufr do Ósaky, kde se s ním plánuju zítra shledat. Neobejde se to bez ručně vyplněného formuláře, který recepční několikrát pečlivě kontroluje, pak pro jistotu zavolá do Ósaky do hotelu, jestli tam o mně vědí, dovyplní zbytek formuláře, ještě jednou zkontroluje a můžu se s kufrem rozloučit. Doufám, že ne natrvalo.

Jen s batohem na zádech dojedu metrem na Kjótské nádraží, kterým už projdu jak nůž máslem, a sedám do rychlíku, směr Nara.

Den čtvrtý - Kjóto

Tenhle hotel nemá snídani, takže musí posloužit večerní úlovek z krámku na rohu. Naházím to do sebe a vyrážím autobusem směr první chrám.

Kijomizu-dera

Od autobusu se zapojuju do hada turistů.

Den třetí - z Tokia do Kjóta

Večerní lázeň, ani snídaně napodruhé už nepřekvapily, zelené kakao bodlo, takže rovnou k vlaku.

Šinkanzen

Většina zápaďáků tady jezdí na railpass, který neplatí v nejvyšší kategorii, takže příjezd expresu střední kategorie (HIKARI) poznám už podle kulturně rozmanitějšího osazenstva nástupiště.

Den druhý - Tokio

Snídaně dělá den

Nejdřív trochu té fúze:

kterou zapít čím jiným, než matcha kakaem:

Den první - večerní doplněk

Nejdřív večeře

Sídlím kousek od stanice Asakusa (něco mezi Palmovkou a nádražím Libeň). A stejně tak, jako legendární stánek s pečenými kuřaty na Palmovce, i tady jsou místa, která cílí na lokální skupiny obyvatel. Osazenstvo podobné, cenová kategorie taky, ale dál už je to jinak.

Den první - Tokio

Náhoda (a taky peněženka) tomu chtěla, že cestu po Japonsku měly tu čest zahájit Polské aerolinie. Už během pár chvil v Tokiu se ukázalo, že to je krásný kulturní kontrapunkt. Nechci být k Polákům zbytečně příkrý, počítám, že podobnou východoevropskou vřelost bych zažil i u českých aerolinií, kdybychom teda nějaké měli. Letušky pravda nedělaly nic vyloženě špatně, ale jejich tváře zračily, co si o nás pasažérech myslí.

Prvním střípkem jiné kultury byla postarší Japonka, která mě přinutila stoupnout si ve frontě před ní a ještě se uklonila. Pokračovalo to na letišti příjemnou imigrační kontrolou u které se člověk necítil jak na porážce (jo USA, na vás koukám), přes slečnu na přepážce Japonských drah (dále JR), která s úsměvem nabušila všechny moje autisticky předtištěné rezervace až po prozatimní vrchol. Průvodčího, který se po kontrole jízdenek před opuštěním vagonu poklonil všem a svižně smeknul čepici.

Vlak z letiště jel na minutu přesně (zatím mám pořád ještě tendenci to zmiňovat, ale počítám, že to brzy přejde). Že informační cedule ve vlaku ukazuje kde jsme a kdy budeme tam, kde máme být, to bych čekal, ale nákres nástupiště s pozicí vagonu, abych věděl, kam se potom vydat...