10.04.2019

Den třetí - z Tokia do Kjóta

Večerní lázeň, ani snídaně napodruhé už nepřekvapily, zelené kakao bodlo, takže rovnou k vlaku.

Šinkanzen


Většina zápaďáků tady jezdí na railpass, který neplatí v nejvyšší kategorii, takže příjezd expresu střední kategorie (HIKARI) poznám už podle kulturně rozmanitějšího osazenstva nástupiště.

Efektivita Japonských drah je ohromující. Obrat vlaku ve stanici vypadá takhle:
  • 10:16 přijíždí spoj z jihu, armáda růžových uklízeček spořádaně čeká, každá na místě, kde budou za pár momentů její dveře
  • 10:18 jsou všichni venku a armáda nastupuje, uklízí a ručně otáčí sedačky kolem své osy tak, aby byly všechny znovu po směru jízdy
  • 10:28 jsou uklízečky venku a cestující, kteří mezitím také čekali spořádaně u svých dveří, vchází
  • 10:33 odjezd zpátky na jih
Pokud by někdo po dosednutí trpěl nedostatkem informací, je mu poskytnut návod na použití vlaku.


Cestou mě upozorní cvakání foťáků na to, že míjíme něco zajímavého.


Z necelých tří hodin (při vzdálenosti jako Plzeň - Bratislava) mi bohužel hodinku ukrojil jet lag, ale kromě party zmatených francouzských turistů, kteří na chvilku zaměstnali celou vlakovou četu, se snad nic zásadního neseběhlo. 

Kjóto


Kjóto by mělo být menší blázinec než Tokio, Kjótské nádraží je ale podstatně větší blázinec. Proklestit se labyrintem je o něco složitější než v Tokiu a taky v metru je o něco míň angličtiny. Pořád ale platí, že pokud vím, kam jdu, stačí sledovat šipky, nápisy a barvičky. Japonci jsou mistři v barevném kódování tras, cest, nástupišť nebo i vagonů a funguje to parádně.

Po vystoupení z metra už jsou rozdíly vidět víc. Domy jsou nižší, tempo je menší a na obou stranách šachovnicové sítě ulic jsou vidět zalesněné kopce. Sem tam pokukuje zachovaná původní dřevěná zástavba. Takhle třeba vypadá boční vstup do hotelu, který je jinak klasická moderní unifikovaná stavba.


Čekání na check-in zpříjemní oběd v restauraci za rohem.


Střádám plány na odpoledne a po check-inu vyrážím. Cestou ještě Google poradí hipsterské kafe, které si někdo udělal v garáži (4,8 Karlínů z pěti).


Hrad Nidžó


Hrad ze začátku sedmnáctého století (u nás v té době přelom renesance a baroka) je obehnán pravoúhlým příkopem a první, co zaujme jsou hradby. Vchází se branou a pak už rovnou jeden z paláců.


Zahradou ve špalíru turistů ...


... se dá projít k vnitřnímu příkopu


Uvnitř je pak ještě jeden palác, který ale svou krásu halí modernistickým lešením.


Žádné velké nadšení to ve mně nevzbuzuje. Zase se mi potvrzuje, že množství turistů je spíš znakem "tady ne". Opouštím hrad a vydávám se na železniční stanici Nidžó. Cestou potkávám malý buddhistický chrám se zahradou, prý založen v devátém století. Turisti žádní a místo parádní.



Odbočka ke krabicím


Většina aut tu vypadá, jako kdyby v Japonsku platila daň za cm čtvereční zabrané plochy (možná i platí). Cestou tak potkávám pořád stejné krabice a krabičky. 


Vyvozuju z toho závěr, že auto je pro běžného japonce čistě užitková věc a naše SUV mánie by jim asi dlouho vrtala hlavou.

Hora Inari


Dvěma různými lokálkami s přestupem na Kjótském nádraží, které už zvládám levou zadní, se dostávám k hoře Inari. Už je kolem čtvrté, tak doufám, že by nemusel být úplně nával. Chyba. Vystrašen z hradu se prodírám lesem selfí tyčí a čekám podobně nezajímavý průběh. Druhá chyba.




Na hoře Inari se nachází, kromě hlavní svatyně, od které se startuje, několik desítek svatyní. Ty jsou navzájem pospojovány cestami s branami. Každá brána byla darem někoho jiného, každá má své věnování a je trochu odlišná, barvou, tvarem a někdy i materiálem (některé brány jsou kamenné). Vše, co je nabarveno, je laděno do oranžova tak, aby to co nejvíc připomínalo uctívané lišky.

Prvních pár metrů ale vypadá zhruba takhle.


Naštěstí s přibývajícími výškovými metry řídne dav a houstne atmosféra. Oranžová chodba působí jako hráz mezi kulturním světem, kterému vládne člověk, a divokou přírodou venku.

Postupně davy opadly úplně a atmosféra by se dala krájet. Pralesem se vine nahoru oranžový had bran, občas se od něj oddělují odbočky, sem tam nějaká svatyně, nádhera.

Najednou se otevře výhled na Kjóto.


Postupuju dál. Zastavím se u jedná svatyně. Skládá se z jednotlivých malých bran, taky darů, a symbolů zvířat, hlavně lišek. 


Pokračuju dál nahoru. To místo už mě má, dostalo mě, už se jen kochám a nechávám myšlenkám volný průchod.


Když už si myslím, že to nemůže být lepší, narážím na čajovnu. Starý pán tu právě začíná uklízet, ale zelený čaj prý ještě zvládneme. Sedím, piju, pozoruju jeho rutinu, občas projde skupinka nebo pár turistů. Zen?


Zpátky na zem mě vrací krvesajný hmyz. Vracím pánovi šálek, drbu kotník, děkuju a dorážím výšlap.


Na vrcholu má hora Inari ještě jedno překvapení. Nachází se na něm totiž svatyně, úplně identická jako všech těch zhruba dvacet, které jsem cestou minul. 


Žádný výhled, žádné oslavy, jen zase cesta branami dolů. 

Tady opravdu cesta znamená cíl.

Přemýšlím nad tím. Fakt mi to dává smysl.

Cestou dolů ještě fotím jednu svatyni, která vypadá úplně stejně, jako ta na vrcholu, jen se u ní zrovna nesnaží deset lidí najednou udělat selfí.


Už se stmívá, cestu osvětlují po stranách lampy pouličního osvětlení, ale občas i tradiční lucerny.


Čím víc se blížím k výchozímu bodu, tím jsou svatyně rozsáhlejší a honosnější. 


U hlavní svatyně je pořád ještě dost rušno, ale díky nasvícení je tohle místo neuvěritelně fotogenické.





Vracím se na nádraží, tohle byl fakt silný zážitek. 

***

Na nádraží mi zbývá do odjezdu vlaku pár minut, tak si hledám místo. Na nástupišti je přesně nakresleno nejen, kde budou které dveře, ale i kde má člověk stát, aby nepřekážel vystupujícím. 

Vlak ale bohužel nikde. Nevýhoda drah, které nemají zpoždění je, že když už to zpoždění mají, tak není žádná kolonka, kam by se dalo napsat.


Vlak dorazí s celými deseti minutami zpoždění! Zpoždění má nejspíš na svědomí kapacitní vytížení. Takže si vyzkouším si pravou japonskou dopravní špičku. Výhoda je, že ať se děje, co se děje, zápaďák má hlavu vždycky nad hladinou. Pokud v Praze platí, že do tramvaje se vždycky vejde n+1 lidí, kde n je počet lidí uvnitř, tak tady to je očividně n+100.

Z Kjótského nádraží mizím bočním vchodem. Jo už vím, kde má boční vchod. A procházkou vedlejšími uličkami Kjóta se vracím k hotelu.


Cítím už dost nohy, tak svěřuju výběr večeře Googlu. Na podruhé se chytám v místní knedlíčkárně.


Všechno čerstvé, přímo před očima vyrobené. 


S nasyceným tělem i duchem se vracím do hotelu. Sepsat hlášení a usnout.