Kijomizu-dera
Od autobusu se zapojuju do hada turistů.
Ulička se postupně mění na něco, co asi nejvíc připomíná cestu z nádraží na Karlštejn. Krámky s haraburdím pro turisty, naštěstí dostatečně absurdním.
Chrám začíná tradičně bránou. Turistů je tu pravda docela dost, ale aspoň se kochám výhledem na město.
Uvnitř chrámu je hutná atmosféra, takže i čínští turisté mírně ztiší hlasy. Část chrámu je v rekonstrukci, ale i tak je to působivá podívaná.
Zvenčí je to o něco horší.
Jdu zkusit trochu projít okolí a odměnou je mi vyhlídka.
Cestou zpátky míjím patrně posvátný pramen, něco jako Nepomucký na Karlově mostě.
Opouštím chrám číslo jedna a vydávám se skrz staré město k další zastávce.
Kodaidži
Po předchozí zkušenosti trochu přemýšlím nad tím, jestli dát za další chrám vstupné, navíc od vchodu není prakticky nic vidět. Nakonec nelituju. Potkávám cestou jen pár lidí, zahrada konečně působí tak, jak by asi zahrada chrámu měla působit.
V hlavní svatyni je přísný zákaz focení, tak musí stačit pár snímků zahrady. Tohle byl působivý zážitek.
Cestou k východu mě čeká procházka bambusovým hájkem.
Čion-in
Chrám číslo tři je obrovská stavba, která asi nedávno prošla rekonstrukcí, zatím zavřená.
Po schodech se dá vystoupat k horním svatyním, které obklopuje z obou stran hřbitov. V jedné z nich se modlí mnich. Zase je na co koukat a nad čím přemýšlet. Turisté naštěstí zůstali dole. Na šplhání po schodech nemají sílu, nebo čas.
Šóren-in
Chrám číslo čtyři v rychlém sledu. Volně procházím interiéry, ve kterých se zrovna chystá výstava váz, včetně poměrně moderních. Není tu moc lidí, utichl hluk města a procházet se bez bot po tatami je hodně příjemná změna.
Interiéry doplňuje nevelká, ale krásná a hlavně klidná zahrada.
Opouštím na chvíli chrámy a slibuju si, že dneska fakt už jen jeden další. Sedám na metro a po dvou stanicích vystoupím v centru starého Kjóta.
Ruch města, krámky, nákupní pasáže a hlad. Hlad řeším running sushi. Hlad byl příliš silný na to, aby vznikla fotodokumentace. Tak až kafe, se kterým opět poradil Google.
Zastřešeným tržištěm Nišiki se snažím dostat na hlavní křižovatku na autobus. Tenhle nápad měli ale nejspíš všichni.
Zajímavá je kompozice krámků, kdy mezi obchůdky s čerstvými rybami míjím tu krámek s kabelkami, tam se suvenýry nebo sladkostmi. Na všech obchodech s jídlem je mimochodem upozornění, že na ulici za chůze se nejí. Nic, ani matcha zmrzlina. Pěkně všechno sníst přímo v krámku, nebo odnést domů.
Vynořím se z davu a chytám autobus směrěm k poslednímu chrámu. Uff. Autobusy v Japonsku existují proto, aby člověk ocenil kolejovou dopravu v jakékoli formě.
Cestu mi krátí jen vytáhlý Němec, který sekýruje svoji švarnou Japonečku z přístavu, ať mu dává pozor, sakra už, na jeho, pardon, jejich dítě, které drží v náručí. Japonečka zaraženě mlčí. Musí to mít doma fajn.
Po půl hodince kodrcání vystupuju v Českém Krumlově. Nebo teda skoro, ale jsou tu prakticky všichni Číňani, kteří zrovna nejsou tam.
Kinkakudži
Chrám Kinkakudži je známý díky svému zlatému pavilonu. Ten je opravdu zlatý a vypadá parádně.
Pak je tu ale ještě pohled na druhou stranu.
Procházím špalírem volným krokem zahradou, která je sice opravdu pěkná, ale takhle to prostě nefunguje.
Dnešní chrámový maraton tak radši končím myšlenkou, že čím zapadlejší chrám, ideálně bez parkoviště pro turistické autobusy, tím lepší.
Sedám na autobus a po další půl hodince kodrcání vystoupím kousek od nádraží. Je tady totiž...
Kyoto Railway Museum
Dobře, není to úplně typická atrakce Kjóta a jsem uvnitř jediný zápaďák, ale mají tu krásné věci. Třeba první Šinkanzen z 60. let, který tenkrát běžně frkal 200 km/h (to je o pětinu víc, než o půl století později vlaky u nás).
Vlaky tu jsou nádherné, všechno naleštěné, nablýskané.
Pod některé se dá i vlézt a prohlédnout si podvozek.
V sekci "jak se staví vlak", mají výbornou praktickou ukázku, jak se vlak vlastně drží na kolejích. Děti (ehm, fakt jen děti?) si můžou dolů po kolejničkách pouštět soukolí různých tvarů, až ten správný nespadne a sjede to celé dolů. Přitom s minimálním kontaktem okolíku s kolejnicí, zatáčení řeší zkosení kola. Jak ostatně krásně vysvětluje Richard Feynman v tomhle videu.
Venku ještě stihnu dojezd parní lokomotivy z víkendové jízdy, včetně demonstrace funkční točny.
A skrze gift shop mířím na autobus, metro a do hotelu vymývat saze z očí.
***
Po sprše a oddechu vyrážím do města. Sobotní večer a všichni vyrazili do ulic.
Takže o dvacet minut a dvě zastávky později opouštím autobus a jdu radši pěšky. Opět se ozývá hlad, vidím dveře s magickým nápisem RAMEN. To je sice to jediné, co je skrz ty dveře vidět, ale to nevadí.
Po chvilce přistane ramen.
A ještě o chvíli později si vedle přisedne jeden z kuchařů a dá si ho taky. S plným žaludkem přecházím přes most a chvilku se kochám místní náplavkou.
Pak už se nořím se do starého města. Modravé světlo výbojek nahrazují žlutavé a červené lampiony, nízké dřevěné domky lemují obě strany uliček a ruch hlavní ulice ustává.
Jen tak tu chvíli bloumám.
A pak zas přes most do centra a do hotelu.
