Poslední den začínám výpravou do Šindžuku, je to sice moderní kancelářská čtvrť, ale kousek za nádražím je ještě pár ulic které vypadají živelnější.
Mým cílem je observatoř na střeše radnice. Mou radost, že není fronta, střídá zklamání z informace, že je dneska třetí úterý v měsíci.
Opouštím proto Šindžuku, sedám na okružní vlak a vystoupím ve čtvrti Šiba. Procházím mezi místními mrakodrapy. Takový mrakodrap je vlastně falický symbol už sám o sobě, ale občas... občas tomu architekt ještě trochu pomůže. Jako třeba v případě centrály NEC.
Mým náhradním cílem s vyhlídkou je tokijská věž, která se jmenuje Tokijská věž.
Vyjet se dá až nahoru do bezmála 300 metrů. Výhled je úctyhodný. Až tady mi dochází ta ohromná rozlehlost Tokia. Ty tři Česka obyvatel se musí někam vměstnat. Přitom uživatelsky, minimálně očima turisty, je to příjemnější město na pohyb, než třeba Londýn.
Věž obklopuje parčík a v dálce je vidět za mostem oblast muzeí a atrakcí. Vpravo v dálce pak letiště Haneda.
Těch fotek z vršku mám až příliš, ale ještě jednu si neodpustím. Přímo pod věží je chrám jedné z buddhistických sekt.
Cestou dolů z mezipatra volím schody a mám tak možnost obdivovat oranžovou konstrukci.
Audio průvodce tvrdil, že zadavatel byl fanoušek letectví. A tak si přál, aby věž měla takové zbarvení, že ji piloti uvidí z dálky. Těžko říct, jestli to byl fakt nebo japonský humor. Japonský humor je dost podobný německému humoru.
Po věži ještě procházím areálem chrámu. Je to chrám. To je asi tak shrnutí všeho důležitého.
Má před sebou bránu, o kterém mi audioprůvodce na věži prozradil, že to je jedna z mála bran, které přečkaly požáry, zemětřesení i bombardování.
To už ale vcházím do automatového bistra a objednávám si denní menu 1. Je to naložené vepřové na rýži zalité čerstvým vejcem. K tomu salátek a miso polévka. Naštěstí mi zítra Polské aerolinie ve své prozřetelnosti daly místo hned u záchodku. Ale chutná to opravdu výtečně.
Cestou navštěvuji dvě zahrady, jedna je menší, klidná a malebná.
Druhá větší, s víc turisty, ale taky malebná. Chvilku přemýšlím nad čajovým obřadem, ale je tu docela plno, tak si říkám, že jeden stačil.
Místo toho chvilku sedím na náplavce a kochám se panoramatem města.
Cestou do Ginzy potkávám zajímavou ukázku moderní architektury, tzv. kapsulová věž. Beru to jako předzvěst dnešní noci.
V Ginze je trochu problém najít decentní kafe, které není Starbucks nebo nějaký jiný řetězec. Chytnu wifinu a Google poradí Blue bottle coffee. Nakonec zjistím, že to je taky US řetězovka, ale kafe je výstavní. Čerstvé a výborně připravené. Musím říct, že se řadí, sice s rezervou, ale i tak hned za kafe od stařečka v Ósace.
Ještě se naposledy projdu Ginzou, ...
a mířím do Akihabary. Řekněme, že většina místních suvenýrů by převozem mimo svůj kulturní kontext ztratila svůj šarm.
V hotelu vyzvednu bagáž a sedám do vlaku na letiště. Cestou ještě pořídím v okýnku bento boxík. Takže níže bento box unboxing:
Chutná to výborně.
Na letišti se zapíšu do kapsulového hotelu a přemýšlím, co s načatým večerem. V kapsulovém hotelu se jenom spí. Hned za dveřmi je šatna, za ní sprcha a záchod a pak už kapsle.
Tak mířím do letištní haly. Je už celá celkem mrtvá, jediné místo, kde to žije, jsou lavice před večerkou u vlakové stanice. Tak dám drink, sepíšu tenhle poslední post a pak hurá do kapsule.
A zítra domů.