Když už mám kysnout v hotelu, tak ať je to aspoň hotel s dobrou snídaní. Jako záložní program volím muzeum Toyoty, je to asi dva kilometry a otevírat by měli v 9:30. Situace by tu měla být nejhorší kolem čtvrté až páté odpoledne, tak vyrážím co nejdřív.
Venku je zatím jen takové klasické podzimní sychravo.
Vítr se občas ozve, ale nic zásadního se neděje. Přesto jsem rád za místní zálibu v budování podchodů. Z oněch dvou kilometrů se dá poměrně velká část urazit pod zemí. Tohle byla ještě včera obchodní pasáž, dneska už na většině obchodů visí jen oznámení, že dnes pro Tajfun zavřeno.
Další část tunelu má aspoň veselé obrázky na zdech.
Posledních pár set metrů k muzeu je poměrně exponovaných, tak trošku moknu i s deštníkem. Mimochodem, už chápu, proč mají místní v oblibě průhledné deštníky. Když jdete proti větru, tak je skrz něj, na rozdíl od toho mého, vidět.
V muzeu mi moc radosti neudělali.
Cestou zpátky už sedám radši na lokálku, která zatím do 11 hodin jezdí. Opět putuji změtí tunelů. Nagoja není úplně turistické město, takže i značení je trochu spartánštější.
Míjím množství zavřených obchodů, otevřeno má jen květinářství. Život je tu asi otázka priorit.
Počet zavřených obchodů mě přece jen mírně znervoznil, takže ve večerce na rohu pořizuju tajfunový balíček a jdu se uklidit na pokoj.
Mám aspoň čas sepsat několik myšlenek o Japonsku, co se nikam jinam nevešly.
Odpadky a čistota ulic
O čistotě ulic v Japonsku se mluví hodně. Realita mě ale přesto překvapila. Opravdu tu není nikde jediný odpadek nebo žvýkačka. Zatímco u nás se to snažíme řešit čím dál větším množstvím odpadkových košů a popelnic, Japonci na to šli naopak.
Nikde žádné koše nejsou. Ale opravdu nikde. Japonci nežvýkají (místo žvýkaček seženete v samoobsluze mentolky), nekouří a ani nejedí na ulici.
Brzo jsem se naučil, že jediné místo, kde se dá zbavit petlahve je sámoška na rohu a občas, když má člověk hodně štěstí, tak malá nádoba vedle automatu s pitím. Pak se dá odložit odpad ještě na nádraží. A to je opravdu všechno. Žádné popelníky, žádné odpadkové koše na veřejném prostranství.
Žádné odpadky nejsou ani kolem silnic a železnic. Opravdu nikde.
Veřejná WC
Záchody obecně
Japonské záchody jsou další oblíbené téma. Všechny mají vyhřívaná prkénka s ovládáním "omývání" zadní i (pro dámy) přední části.
To platí i pro veřejná WC, která bývají ještě doplněna o "Privacy mode", který spustí nějakou pěknou melodii a decentně odkloní ucho náhodného posluchače.
V jednom hotelu mělo prkénko dokonce dálkové ovládání.
Respekt k předpisům
Japonci opravdu respektují předpisy a nařízení. Už jsem psal, že by nikoho nenapadlo vejít do rezervovaného vagonu bez rezervace, ale ani například přejít na červenou. A to ani u boční uličky, ze které nevyjelo auto už několik desítek minut. Prostě ne, je červená tak se čeká. Podobně křižovatky. Řidiči do křižovatky jednoduše nevjedou, dokud nemají kam pokračovat. I kdyby tím minuli svůj interval zelené. Pokud by nějakého Japonce někdy napadlo půjčit si u nás auto a jet ve špičce přes Balabenku, tak tam zůstane na věky.
Barevná škála
Japonsko působí barevně jinak. Platí to hlavně ve městech. Obecně převládají studené barvy, odstíny modré a šedé. Moderní stavby jsou téměř všechny šedomodré, ale stejně tak i starší zástavba. Večer je tenhle posun ještě silnější díky neonům a reklamním poutačům. Celé to pak opravdu vypadá jako filmové kulisy.
O to víc z toho potom vystupují jednak chrámy, ale pak také starší čtvrti, například Gion v Kjótu. Mezi staršími dřevěnými domy jsou lampy a lampiony, které vydávají hřejivější žluté osvětlení.
Najednou to všechno působí útulněji.
Tohle je asi taky jediná věc, co bych trochu vyčetl mnichům v klášteře, kde jsem bydlel. Všude použili výbojky, nebo úsporky, takže celý komplex uvnitř působil dost chladně a neútulně, kupodivu včetně hlavní svatyně. V historicky cennějších chrámech si na to dávají pozor a důsledně používají teplejší žluto-oranžové světlo.
Jídlo
Jídlo je v Japonsku poměrně levné. Poměrně k průměrným japonským platům a cenám třeba ubytování nebo dopravy. Běžně v bistrech pořídím oběd nebo večeři do našich dvou stovek. Stravování venku tu má několik výhod.
Jakmile se posadím, už přede mnou stojí sklenička s vodou v některých případech i se zeleným čajem. Obojí se dá průběžně doplňovat a nikdo se nedívá divně na to, že si nedám nic z nápojového lístku.
Porce jsou dostatečné a kdyby náhodou ne, je možné si říct o další misku rýže zdarma.
Neexistuje tu koncept dýška, takže to, co je na jídelním lístku, je potom skutečně to, co v bistru necháte.
Alkohol
Četl jsem, že alkoholismus je v Japonsku velký problém. Tlak na pracovní výkony, odloučení od rodiny. Ale viděl jsem jen jednoho vyloženě opilého člověka, který se se mnou snažil navázat konverzaci kousek za Hašimotem. Moc to nešlo, protože naštěstí neuměl anglicky. Opilce člověk na ulici neuvidí. Maximálně hlučnější pracovní kolektiv občas někde v bistru.
Co se cen a dostupnosti týče, tak v restauracích a bistrech je alkohol poměrně drahý, zejména v porovnání s cenou jídla. Pivo od nějakých 150 korun, populární highball (whisky + soda) bývá o něco levnější, kolem 120. Jiná je situace v místních večerkách, pivo je kolem 50 korun, highball za nějakých 35 za třetinku.
Mezi nejpopulárnější tvrdé alkoholy patří whisky, kterou seženete jak importovanou, za ceny podobné jako u nás, tak i poměrně levnou místní, od nějakých 170 korun za sedmičku.
Takhle vypadá regál v místní večerce. Přepočet z místní měny je zhruba děleno pěti (nebo o nulu míň a krát dva).
Při nákupu alkoholu je zajímavé, že musíte odklepnout na pokladně čestné prohlášení, že vám je víc, než 20. Nikdo ale dál nic nekontroluje. Stejným způsobem se dá "vyndat" alkohol i z některých nápojových automatů. Funguje to zase díky místnímu respektování předpisů.